DROBNÉ AKTUALITY:
17.9.2013 - Rubrika "Voda a okolí" roztžena na více rubrik podle použitého typu plavidla.

Březen 2008

Stubaier Alpen - Kühtai

31. března 2008 v 8:07 | Já |  Lezení a hory
28.3. Po odvolání akce Haute Route, zůstal prostor co s víkendem slibujícím krásné počasí. Plechy odmítl vyrazit s tím, že jen na víkend se mu nechce, že by se nevyspal. Hlavním problémem tak bylo jak se do Alp dostat. Zbývala jen má stará škodivka 125. Protože jsem trochu podlehl každoročnímu vymývání mozků, že bez zimních pneumatik to prostě nejde, nechtělo se mi vyjíždět do 2020 metrů nad mořem, ale předpověď byla slibná. Prý již nebude sněžit a v Rakousku mají silnice jistě uklizené. Padá tedy rozhodnutí jet.
Od Rozvadova vytrvale prší, nad Innsbruckem padá mokrý sníh. Tankujeme u Zirlu a nabíráme výšku směrem na Kühtai, které je i naším cílem. Sněží. Silnice, je ale jen mokrá. Kam asi až vyjedeme? V prudších kopcích musím sáhnout až pro jedničku. Postupně se objevují koláče sněhu i na silnici a nakonec je silnice pokrytá čerstvým sněhem zcela. Ale opět se ukazuje, že OR34, které máme na kolech, drží (skoro) jak přibité a za chvilku jsme na sedle v Kühtai. Pár cvičných smyků při otáčení a parkujeme.
29.3. Sedíme v autě a vytrvale sněží. Pak se ale roztrhává oblačnost a my se rozhodujeme vyrazit na tůru. Vybíráme si tu co jsme měli původně na neděli, protože by měla být bezpečnější z hlediska lavin. Sjíždíme po sněhu na nižší parkoviště. Opět se i při strmém klesání a kličkování mezi chodci s lyžemi v rukách osvědčuje model OR34.
Vyrážíme vzhůru po stopě údolím Mittertal. Uvidíme kam nás stopa zavede. Když se stopa rozdělí následujeme skupinu co pokračuje k našemu původnímu cíli Hintere Karlesspitze 2641 m. Kousek musíme jít s lyžemi na batohu, což je pěkný opruz. Na rameni vrcholu to skupina v jejichž stopách jsme stoupali balí. My chceme jít až na vrchol od čehož nás jakási buchta odrazuje, že prý je to strmé. Ale my jsme češi! A ti jak známo v horách nebezpečně riskují. Aby jsme podpořili tuto tradici, jdeme se na ten strmý výšvih podívat z blízka. A když už jsme tam, tak si ho bez lyží dáme až na vrchol. Je tu dobrý sníh a nic nebezpečného na tom není.
Vrcholový "nebezpečně strmý" hřebínek na Hintere Karlesspitze 2641 m

Z vrcholu si prohlížíme okolí a přemýšlíme co dál. Rozhodujeme se sjet do vedlejšího údolí. Sjezd je to díky čerstvému sněhu naprosto úžasný. Po kolena prašanu a jupí dolů. Sníh kolem víří. Zase nalepit pásy a připékáni sluníčkem míříme k dalšímu vrcholu. Tentokráte na Wetterkreutzkogel 2591 m . A pak už sjet dolů k silnici a asi kilák po ní k autu.
Wetterkreutzkogel 2591 m
30.3. Noc v autě je klasika. Ráno je pěkně omrzlé zevnitř a než vyjedeme musíme pěkně škrábat. Vyjíždíme zpět nahoru do Kühtai a vyrážíme mezi prvními skupinami. (to se později ukáže jako velká výhoda, těch lidí co se sem dnes vydalo bylo opravdu hodně) Vystupujeme k hrázi přehrady a pak travezujeme namrzlý svah nad ní. Svah končí v popraskaném ledu a vodě. Doufáme, že tam nehupneme a přemýšlíme nad tím co asi bylo na té žluté ceduli, kde varovali před jakýmsi život ohrožujícím nebezpečím. Ještě, že neumíme německy a můžeme tak být v klidu. Traverz je nepříjemný a dlouhý, ale pak už cesta míří k vrcholu a my rychle nabíráme výšku a za chvíli jsme pod vrcholem. Posledních pár metrů zase bez lyží. Rozhled z vrcholu Sulzkogel 3016 m je úchvatný. Krom hor není nic jiného vidět. Zase se potvrzuje to co říkám neustále. Stubaiky jsou nejvděčnější skialpové hory. Alespoň z těch dobře a rychle dostupných z Prahy. Sjezd je dobrý, ale docela krátký a traverz nad přehradou i vychutnáváme ještě jednou.

Pak už jen zadržet dech a zkusit nastartovat. Chytlo to, tak hurá zpět do Čech. Při výjezdu z Zirlu nahoru ještě zdržíme množství aut, když se vlečeme na dvojku, a pak už jen nuda dálnice až do Prahy. Ještě tedy po cestě dolít olej a výlet je úspěšně završen.
Na závěr musím ještě vyslovit Kláře velikou pochvalu za to, že to bylo po dlouhé době na akci poprvé, kdy měl někdo sbalené věci (a co se jeho týkalo jsme mohli) dřív než já a čekal na mě. Jen tak dál a více takových.
Už je dokončené i Video z akce

Otázka na pana Klauna

26. března 2008 v 12:55 | Já |  MTB
"Defekt je chyba jezdce," říká cyklistický guru a kamarád Klaun. Letos jsem asi najel na nějaký bludný kořen a neustále píchám. Tedy alespoň duše v kole. Již jsem spotřeboval (když počítám i jedno lepení kola Lenky) pět záplat. Tolik jsem jich nespotřeboval od narození a ne snad, že bych na kole nejezdil. Jezdcova chyba, hmmmmm. Můžu snad za to, že nějaký debil rozmlátil flašku v místech kam se řítím při sjezdu? Nebo, že jiné individum ostříhalo v záchvatu altruismu plané růže u cesty pro pohodlný průchod turistů, ale trnité zbytky větví nechalo ležet na cestě? O tomhle přemítám když v chladném březnovém ránu máchám své ruce v malém jezírku a hledám letos již po páté díru v duši. Tak jak to tedy je pane Klaun?
Prý blesk neuhodí dvakrát do stejného místa. Trny asi ano.

Stubaier Alpen - Guben Sweinfurter Hutte

19. března 2008 v 8:52 | Já |  Videotvorba
A je to konečně tady video z nedávné akce v Rakousku

Trasa 4. - Na Milešovku

17. března 2008 v 9:57 | Já |  MTB
Délka: 35km
Převýšení: 1176m
Trasa: Z Malých Žernosek vyrazíme po žluté značce do Oparenského údolí. Pak značka začne šplhat do kopce, projede pod tratí a stále stoupá. Dojeli by jsme až ke kameným schodům, ale zde se dáme vpravo neznačenou cestou která v mírném stoupání traverzuje svah. Nabízí se krásné rozhledy. Posléze se objeví obec Opárno a my narazíme na modrou značku. Tu už neopusíme a necháme se jí zavést až na vrchol kopce Lovoš 570 m. Cesta postupně graduje a závěrečná kamenitá pasáž prověří dobré rozvržení sil na celé stoupání. Na vrcholu se můžeme občerstvit v chatě a pak trdá ve sjezdu po modré až do Opárna a dále se necháváme vézt modrou značkou k cíli, který vidíme před sebou. Milešovka. Strmý kužel, který si nespletete. Modrá krásně stoupá po šotolinové cestě a výškové metry pěkně přibývají. Bohužel to brzy přejde. Na rameni Milešovky zhruba ve výšce 600 metrů cesta uhne vlevo. Chvíli to ještě jde, ale pak cesta začne stoupat úvozem a s jízdou je konec. (Tohle by nevyšlapal ani Klaun) Takže tlačíme až na vrchol nic jiného nezbývá. Červená z druhé strany vypadá jetelněji, ale bohužel jsme zvolili takhle. Opět se na vrcholu můžeme občerstvit. A následuje moc pěkný sjezd (velké volné kameny, pěšina jak někde v Alpách) po modré a následně po červené směr obec Bílka. Zde bereme zelenou značku a začínáme se vracet zpět do Malých Žernosek. Z vesnice KLetečná to bereme po silnicích přes Hrušovku do Chotiměři, kde se napojíme na zelenou značku a již nám známým Oparenským údolím se vrátíme zpět. Moc krásná trasa až na to tlačení na Milešovce.

Stubaiské Alpy již počtvrté aneb jak to bylo před mobilem

11. března 2008 v 10:49 | Já |  Lezení a hory
Již po několikáté vytahuji mobil a zkouším jestli v sevřených údolích Stubaiských Alp nevyloudím alespoň čárku signálu. "Prdlajs!" Vzpomínám na nedávnou dobu, kdy jsem doma oznámil, "jedu do Alp. Vrátím se nejpozději 24.8." A deset dní po mě nebylo ani vidu ani slechu. Teď, aby člověk co půl den dával o sobě vědět. Krom nesporných výhod jako je, že z vrcholku hory můžete předstírat, že jste v práci, případně si zavolat vrtulník to s sebou nese i tu nevýhodu, že pokud jste dlouhodobě mimo signál doma jsou všichni sinalí strachy. Navíc vám mezi tím posílají srdceryvné až výhružné SMSky, ať se ozvete.
Včera jsme přijeli do vsi Niederthai a po urolbovane cestě došli na chajdu Guben-Schweinfurter Hütte 2034 m. Sněhu tu tedy moc není. Po ubytování na chajdě jsme se trochu prošli na lyžích, šli jsme naprosto bezcílně stopou, která prostě vedla někam. Došli jsme cca do výšky 2500 - 2600 metrů tam se vyfotili a sjeli zpět k chatě.
V sobotu jsme vyrazili docela pozdě na to, jaký lán cesty nás dnes čeká. Vracím mobil do kapsy a pokračujeme v cestě. Stoupáme dlouhatánským údolím Zwiselbachtal. No stoupáme, spíše jdeme skoro po rovině a výškové metry přibývají velice pomalu. Je nízká oblačnost, ale zdá se, že by se mohla roztrhnout. Cesta konečně trochu nabírá na strmosti a my dosahujeme sedla Zwiselbachjoch 2810 m. Koukám na mobil. "Sláva," plnej kotel A1. Chvíli všichni vypadáme jako výlet telefonistů a pak pokračujeme dál. Oblačnost už se rozthla a tak vidíme, že náš cíl je nedaleko. Teď již cestou po ledovci vycházíme poslední stovky výškových metrů na vrchol Breiter Griesskogel 3287 m. Odměnou je nám rozhled na okolní vrcholy a údolí zalitá oblačností. Hory pak vypadají jako ostrovy v moři. Na vrcholu jsme sami a zažíváme fotografický orgasmus, kamkoliv člověk namíří objektiv vznikne z toho krásná fotka. Sjezd celkem jde, má jen dvě vady. Jednak by tu mohlo být víc sněhu (chudáci lyže). A pak také by dole v mlze mohlo být víc vidět. (chudáci my) Večer a noc trávíme ve winterraumu, kam nás vyštvala plnost chaty. Během večeře se nám mezi osazenstvem restaurace podaří identifikovat jednoho příslušníka starého rakouského šlechtického rodu. To jsme se teda nasmáli, že nás ani nerozhodí, když nám chatař přihodí k útratě autodýško.

K vrcholu zbývá už jen kousek

Jako ostrovy v moři

Breiter Griesskogel 3287 m

Hurá do mraků

Ráno je nádherně, obloha jako vymetená. Zase vstáváme pozdě, lyžárna, která včera večer praskala ve švech, teď obsahuje skoro jen naše lyže. Dnes vyrážíme do svahu kousek pod chatou. Rád bych došel až na vrchol Hohe Wasserfalle, ale jak sleduji čas během výstupu je jasné, že to stihnout nemůžeme. ("to ranní vstávání, ach jo") Alternativně volíme za cíl sedlo Gruejoch 2710 m. Na sedlo si prošlapávám vlastní stopu. Je to zábavnější s puncem objevitelství, ale o poznaní namáhavější než ve stopě a tak docela funím. Až na sedlo dorážím jen já s Cipískem. Luděk to na sněžnicích zabalil hned dole a David strhnul pásy a sjel zhruba z poloviny. Fotíme, svačíme a pak už to frčíme dolů ze sedla. Docela to jde, při výstupu se mi zdálo, že tu bude sníh horší. Kazí nám to jen několik záludných kamenů pod sněhem. Cipísek hodí dokonalou tlamu. Točíme sjezd na video a postupně klesáme níž. Spěcháme k autu. Aby jsme urychlili cestu Luďka, jež nemá lyže, vytváří Luďek s Davidem dvojlyžaře. Kdy Luděk stojí na patkách Davidových lyží a řítí se spolu do údolí. Na parkovišti se všichni shledáváme a tak už jen nasoukat věci do auta a vyjet vstříc dobrodružstvím nedělního provozu na německých dálnicích.

Pěkné vlnovky se nám povedly namalovat pod sedlem Gruejoch

Dvojlyžař v podání Luďka a Davida
Foto: Honza Smejkal (Cipísek)
P.S. Video bude co nejdříve.
P.P.S. Video už je

Inneralpbachtal

3. března 2008 v 9:47 | Já |  Videotvorba
Video z nedávného víkendu. Všiml jsem si, že jsem zapomněl v závěrečném titulku navýšit rok na 2008 :o((( No tak holt příště